Když intenzivní péče nepomáhá

Nemůže se můj blízký ještě uzdravit?

Cílem péče na resuscitačním oddělení je udržet a podpořit životní funkce a funkce orgánů u pacientů, u kterých hrozí jejich selhání, nebo u kterých k tomuto selhání již došlo. Po přijetí na resuscitační oddělení dostávají všichni pacienti veškerou dostupnou léčbu podle povahy jejich úrazu či onemocnění. V této fázi sledujeme reakci pacienta na léčbu. Pokud se zdravotní stav pacienta zlepšuje, podporujeme pacienta do jeho úzdravy. Ne vždy ale pacienti na léčbu reagují, u některých zůstává zdravotní stav i přes veškerou léčbu téměř stejný, u části pacientů dokonce dochází k jeho zhoršování. Nebo se ukáže, že výsledkem léčby je nevyhnutelně stav, který by většina pacientů považovala za neakceptovatelný, jako je nevratné trvalé bezvědomí. 

Léčba, která nemá naději přinést užitek pacientovi, je označována za tzv. marnou léčbu. Její pokračování pacientovi nepřinese žádný užitek, naopak pro něj může být velmi zatěžující, a proto se často považuje za neetické. V takovém případě se ve shodě týmu změní cíle léčby z udržování života za každou cenu („obětuji pacientův čas nyní, abych mu získal čas v budoucnu“) na maximalizaci důstojnosti a komfortu v závěru života („nehledím na to, kolik má pacient času v budoucnu, ale snažím se mu udělat nejlépe tady a teď“). Přechod na soucitnou péči znamená, že se odstraní všechny zdroje bolesti a dyskomfortu jako jsou hadičky a rourky zavedené do tělesných dutin, vypnou se hlasité monitory životních funkcí a léčba se obezí na tlumení bolesti, dušnosti a agitace. Cílem je zajištění co nejpřirozenější, klidné a důstojné smrti. Součástí péče na konci života je – pokud je to aspoň trochu možné –  i rozloučení a tichá přítomnost blízkých. U věřících umíme zajistit poskytnutí svátosti nemocných. 

O všech možnostech, konkrétních postupech a jejich možných výsledcích budete vždy informováni ošetřujícím týmem. Rozhodnutí o konkrétní poskytované léčbě iu jejich cílech je vždy zodpovědností týmu. Postoje, názory a hodnoty pacienta jsou pro nás důležité při tomto rozhodování a ne vždy je známe. Nebuďte proto překvapeni, pokud se Vás budeme ptát „Co by si o tom myslela maminka?“.   

Zadržení terapie 

V některých situacích je vhodné agresivitu léčby zadržet – dát pacientovi čas na zlepšení na nastavené léčbě a toto zlepšování podporovat. Pokud ale naopak dojde ke zhoršení, další agresivní intervence už se neindikují a přejde se na léčbu soucitnou.   

Co přesně znamená soucitná péče?

Úkolem soucitné (paliativní) péče je zajistit pacientovi co nejkvalitnější prožití zbývajícího života, zajistit mu klidnou a důstojnou smrt a podpořit jeho blízké. Znamená to zejména tišení všech nepříjemných projevů, jakými jsou například bolest, dušnost a nevolnost, zajištění sociální pohody díky přítomnosti blízkých osob a duchovní útěchu nejen v podobě náboženských rituálů, ale zejména splněním možných přání pacienta (ochutnat oblíbené jídlo, poslechnout si hudbu, sdělit si důležitá poslední slova apod.).

Mezi konkrétní postupy paliativní péče patří:

• Tišení bolesti, dušnosti, nevolnosti a jiných symptomů – fyzický komfort pacientů zajišťujeme podáváním vhodných léků. K dosažení úlevy může být zapotřebí podávat vyšší dávky léků, než je obvyklé, přesto je dávkování vždy bezpečné a nemůže zapříčinit smrt pacienta.
• Možnost návštěv – pro pacienty i jejich blízké je vzájemná blízkost přínosem. Po domluvě s ošetřujícím personálem je možné navštívit pacienta v závěru života kdykoliv během dne i mimo doporučené návštěvní hodiny. Pacientům a jejich blízkým se snažíme během návštěv zajistit maximální soukromí.
• Ukončení podpory funkce orgánů – připojení pacienta k přístrojům a podávání některých léků podporuje funkce určitých orgánů. V závěru života nemusí být tyto postupy pro pacienty účelné a může být vhodnější ukončit přístrojovou podporu (např. dialýzu) i podávání léků (např. těch, které nutí srdce pracovat rychleji a usilovněji).
• Terminální extubace – znamená ukončení umělé plicní ventilace, tedy odpojení pacienta od plicního ventilátoru a odstranění rourky zavedené ústy do průdušnice. Připojení k ventilátoru je po pacienta nepříjemné, trubička v ústech deformuje jeho tvář. Odpojení pacienta od ventilátoru nezkracuje dobu jeho dožití, naopak zvyšuje jeho komfort a umožňuje příbuzným důstojnější rozloučení s milovanou osobou. Po odstranění rourky z úst můžete být svědkem hlasitého dýchání připomínajícího chrápání – není známkou dyskomfortu, jedná se o přirozený jev v průběhu umírání. 
• Ukončení výživy a hydratace – v závěru života již podávání výživy ani tekutin nemá pro pacienty význam, naopak může být pro vyčerpaný a vyhasínající organismus zatěžující. Pokud má pacient žízeň, je vhodnější svlažit mu rty a ústa vodou či oblíbeným nápojem. Při ukončení výživy a hydratace nenastává smrt hladem ani žízní.
• Péče o blízké pacienta – paliativní péče nezahrnuje pouze péči o pacienty, ale i o jejich blízké, kterým poskytujeme podporu, rady a v případě potřeby i profesionální pomoc.

Jak se chovat u lůžka umírajícího

Být přítomen u Vašeho milovaného, který umírá, je velmi náročné. Nevědět, co dělat a co očekávat je zcela normální. Abychom Vám alespoň trochu pomohli, nabízíme Vám rady a postřehy těch, kteří si touto zkušeností již prošli – příbuzných a blízkých, sester, odborníků na paliativní péči a dalších.

• Věnujte pozornost tomu, co si Váš blízký přeje. Pokud je to možné, vyhovte mu, snažte se ho podpořit, dejte mu najevo, že jste tu pro něj.
• Přítomnost u lůžka pro Vás může být vyčerpávající, zkuste si proto najít čas na načerpání nových sil. Udělejte si přestávku, snězte něco, nebo alespoň nezapomínejte pít.
• Krátce informujte ostatní příbuzné a přátele o podstatných změnách. Výhodné je využití skupinového chatu, emailové konverzace apod.
• Zvažte krátkou návštěvu dětí – některé děti můžou mít potřebu se s blízkým rozloučit. Alternativou může být telefonát, video, předání vzkazu apod.
• Není nutné zachovávat u lůžka ticho – klidná konverzace nebo hudba může být pro všechny uklidňující.
• Umírající lidé mohou mluvit o mrtvých lidech, kteří k nim přichází a mluví na ně. Nenechte se tím znepokojit, nevyvracejte to, naslouchejte.
• Neváhejte říct to, co je pro Vás důležité – mám Tě rád, děkuji Ti, omlouvám se…
• Držet svého blízkého za ruku může být mocnější než všechna slova.
• Ujistěte svého milovaného, že může odejít. Někteří umírající to potřebují slyšet.
• Nechejte svého blízkého odpočívat, v závěru života je častý spánek normální.
• Nebuďte frustrovaní, pokud Váš blízký zemře ve chvíli, kdy (byť na okamžik) odejdete, stává se to často. Nevyčítejte si, že jste zrovna v tu chvíli nebyli u svého milovaného přítomní, možná to právě tak potřeboval a čekal na to.
• Během umírání se mění dýchání – mezi nádechy se objevují dlouhé pauzy, nádechy mohou být lapavé, těžké, chrčivé či bublavé. V takovou chvíli je smrt velmi blízko.
• Na závěr to nejdůežitější: Pokud Vás něco znepokojí, nebojte se požádat o radu či pomoc. Na každém oddělení je k dispozici školený psychosociální intervent, který Vám pomůže se s nastálou situací vyrovnat. 

Truchlení

Ztráta milovaného člověka je velmi bolestná zkušenost, která tvrdě zasáhne naše nitro, naše pocity, myšlenky, prožívání i jednání. Krátce po úmrtí blízké osoby se dostavuje šok, zmatenost, svět se nám může v některých ohledech zdát neskutečný nebo „obrácený naruby“. Možná máme pocit, že to není pravda a že náš milovaný je tu pořád s námi. Po oznámení o smrti blízkého je možné setkat se s nejrůznějšími reakcemi. Často přichází pláč, tichý a klidný, potlačovaný či zadržovaný, ale také doprovázený hlasitým lkaním. Někteří lidé reagují zlostně, mohou být vzteklí a třeba i rozbíjet věci kolem sebe. Jiní se cítí otupěle, zavřou se na klidném místě, kde setrvají dlouhé hodiny v nečinnosti. Další vypadají, jako by se nic nestalo, odejdou do práce, odjedou na chalupu, vyhledají společnost přátel. Každý ztrátu blízkého prožívá jinak a potřebuje jiný způsob, jak se s touto skutečností vyrovnat, proto není třeba se za své chování stydět. Je důležité respektovat, že každý na úmrtí reaguje a následně i truchlí „po svém“.

Obecná představa o truchlení nad ztrátou blízkého se omezuje zejména na pocity smutku, lítosti a prázdnoty, truchlení toho však zahrnuje mnohem víc. Úmrtí milované osoby s sebou přináší mnohem více pocitů a všechny jsou úplně normální. Je v pořádku být smutný, naštvaný, cítit lítost, mít pocit prázdnoty, křivdy, viny i bezmoci. Stejně tak je v pořádku být vděčný, mít radost, cítit úlevu a pocit vysvobození. Všechny tyto pocity mohou přicházet postupně, vzájemně se střídat a paradoxně i nastávat současně. Někdy veškeré pocity zmizí a zanechají po sobě prázdnotu, otupělost a vyčerpání. Truchlení se odráží i na našem fyzickém stavu a chování – únava a potřeba více spát i poruchy spánku, nechutenství a nevolnost i zvýšená chuť k jídlu, apatie a nechuť k veškerým činnostem i potřeba zaměstnat se jakoukoliv prací, zapomnětlivost, bolest svalů, nervozita. Nebraňme se emocím, které přicházejí, nenuťme se násilím do toho, co je nám nepříjemné, ale dopřejme si to, co naše tělo i mysl potřebují. Všechny tyto prožitky se časem zmírní, naše pocity se nebudou střídat jako na houpačce a vzpomínky na zemřelého už nebudou tak bolestné, ale nalezneme v nich útěchu, radost a klid.

Truchlení je dlouhodobý proces a normálně trvá několik měsíců až rok. Během této doby by měly intenzivní prožitky a pocity pomalu ustupovat. K významnějšímu truchlení může docházet na důležitá výročí zemřelého (den narození, úmrtí, svátek), na místech, která jsou s ním silně spojená (oblíbená restaurace, místo poslední společné dovolené) a během důležitých částí roku (Velikonoce a Vánoce). Pokud truchlení vážným způsobem ovlivňuje běžné fungování pozůstalých nebo pokud trvá déle než jeden rok, je na místě požádat o odbornou pomoc.

Dárcovství orgánů

Úmrtí člena rodiny je vždy velmi náročnou zkušeností. Vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka je obtížným úkolem, obzvlášť jedná-li se o smrt náhlou, neočekávanou. Posmrtné darování orgánů nabízí možnost nalezení smyslu a důstojnosti ve smrti, pokračování odkazu pro dárce a pocit útěchy pro pozůstalou rodinu. Darování orgánů jako nejvyšší projev velkorysosti a dobré vůle může blízkým dárce pomoci překonat zármutek z náhlého odchodu milované osoby.

Více informací naleznete na tomto odkazu: Dárcovství orgánů.